Zajímavosti o zvířatech

 



Lenochodi patří do řádu chudozobých a jsou to tedy příbuzní mravenečníků a pásovců. Obývají tropické lesy ve Střední a Jižní Americe.

Dorůstají až 70 centimetrů, nejtěžší lenochodi váží 8 kilogramů. Všichni určitě dobře známe obrázek lenochoda visícího na větvi. Tak tráví lenochodi většinu času. A aby se jim lépe viselo, mají dlouhé nohy, přední dokonce delší než ty zadní. Na zadních tlapách mají vždy tři prsty, na předních dva nebo tři. Podle toho rozlišujeme lenochody dvouprsté a tříprsté. Ať už ale mají kolik prstů chtějí, na každém mají silné zahnuté drápy až 10 cm dlouhé. A hlavu dokážou otočit až o 180°!

Jak je v přírodě vše propojené dokazuje třeba lenochodí srst. Mnohdy je nazelenalá, což způsobuje drobná zelená řasa, který jim v kožichu roste. Ta jim jednak poskytuje krycí zbarvení a také výživnou potravu. Aby se řasám v kožichu lenochodů dařilo, je potřeba ještě speciální můry, žijící pouze na lenochodech, která svými „produkty“ řasy vyživuje.

A zde je dokonce rozdíl mezi lenochodem dvouprstým a tříprstým. Dvouprstí se nikterak nenamáhají a svojí potřebu přímo ze stromu. Naproti tomu tříprstí se za tímto účelem vydávají na zem. Vědci si kladli otázku, proč tříprstí vydávají tolik energie na sestup ze stromu a navíc ještě riskují sežrání třeba jaguárem. Odpověď našli právě v lenochodích můrách. Konkrétně v jedné vázané přímo na lenochoda tříprstého. Na zemi totiž lenochodům tříprstým nakladou samičky můry svá vajíčka, která se následně vyvíjejí v lenochodím kožichu. Vyživují řasy, které jsou poté mnohem kvalitnějším a výživnějším zpestřením jídelníčku pro lenochody. Cesta dolů na zem se tak lenochodům evidentně vyplatí.

Samozřejmě se neživí pouze řasou ve svém kožichu, žerou zejména listy, občas větvičky, květy i plody. Tato potrava je velice málo výživná a její trávení trvá i několik dnů. To je ostatně také důvod, proč jsou lenochodi takoví lenochodi.
Většinu času, až 20 hodin denně, spí a tráví. Udává se, že spěchající lenochod je schopen urazit až 4 metry za minutu!

Řekli bychom, že pomalý pohyb je proti predátorům nevýhodným, ale nemusí být. Většina šelem a dravců registruje ve větvích hlavně pohyb. Je tedy pravděpodobné, že pasoucího se lenochoda si vůbec nevšimnou.  Pokud už se lenochod potřebuje bránit, dělá tak celkem účinně pomocí svých ostrých drápů a zubů.

A pokud se vám někdy ve snu zdálo, že vás honí lenochod, vypadalo to asi takhle:
https://www.youtube.com/watch?v=n7gcats5uCQ 


Vakoveverka létavá(Petaurus Breviceps).

Vakoveverky ve volné přírodě nalezneme v tropech Austrálie, Papui-Nové Guinei, Tasmánie a v části Indonésie. Jsou to 16-21 cm velcí vačnatci se sametovým, šedobílým kožíškem. Téměř 2/3 délky těla je ocas(i s ním měří přes 30 cm), který má hned několik využití. Jelikož je chápavý, tak se s jeho pomocí mohou vakoveverky lépe přidržet na větvi nebo přenášet materiál na stavbu hnízda. Zároveň slouží také jako kormidlo, když vakoveverka plachtí ze stromu na strom. K tomu jim slouží také kožní létací blána, kterou mají mezi předními a zadními končetinami. Díky tomu dokáží plachtit 20-30 metrů bez problémů a výjimečně i k 50m. K orientaci v lese jim slouží velké oči a velké, velmi pohyblivé uši. U samic se navíc vytváří vak, ve kterém se vyvíjejí mláďata. Vakoveverky jsou březí pouhých 16 dní, narozené mládě pak přeleze z kloaky do vaku a tam je dalších 70 dní. Téměř z 80% se rodí mláďata dvě, ve zbylých případech pak jedináčci. Vakoveverky jsou velmi sociální a v přírodě žije v jednom hnízdě i 8-12 jedinců a samičky si vzájemně pomáhají s péčí o mladé. Příslušnost k dané skupině je dána společným pachem samce, který zančkuje celou skupinu. Přes den spí v dutinách eukalyptů a na lov za potravou se vydávají až v noci. V přírodě se živí mízou z eukalyptů, nektarem z květin, ovocnými plody a hmyzem. V zajetí je důležité dbát na vyváženou a vždy čerstvou stravu. Nejvhodnější je ovoce, hmyz, ovocné přesnídávky, dětské Nemléčné kašičky a někteří jedinci si pochutnají i na zelenině. Jako odměnu můžeme dávat piškoty. Je však důležité dát si pozor na nadbytek cukrů.
Pokud byste si vakoveverky chtěli pořídit domů, je nutné dopředu zvážit několik věcí a to především noční aktivitu zvířete a také ne úplně malý zápach, jelikož vakušky nejsou zrovna čistotná zvířátka. Také je vždy je nutné mít alespoň 2 jedince, jinak nám může vakoveverka i uhynout. Pokud se pro ně však rozhodnete a budete se jim poctivě věnovat, odvděčí se Vám svojí roztomilostí a hravostí. Pokud se rozhodujete, mohou Vám pomoci například tato pro a proti https://vse-pro-zviratka.cz/vakoveverka/
V případě, že byste se chtěli podívat, jak se dají vakoveverky ochočit, můžete nakouknout zde: https://www.idnes.cz/…/vakoveverka-letava-cviceni-australie…
A pro pobavení a ukázku ze života s vakoveverkou: https://www.youtube.com/watch?v=SqiFJSSGF1g&feature=emb_logo




Tady si budeme povídat opět o zvířátku z třídy plazů, a to o baziliškovi zeleném (Basiliscus plumifrons). Většina z vás určitě viděla pohádku Harry Potter, kde se taky vyskytuje bazilišek, ale tento bazilišek je bájným nadpřirozeným tvorem, který dorůstá velkých rozměrů a jediným pohledem umí všechno živé zkamenět či zabít. Ovšem to neplatí o tomto našem zeleném baziliškovi, i když mu jsou občas právě připisovány nepěkné vlastnosti, proto si ho pojďme představit blíže.Bazilišek pochází ze Střední Ameriky, kde obývá tropické pralesy. Našli bychom ho nejspíše na stromech či keřích, přičemž to jsou stromy v blízkosti nějaké vody. Jsou velmi zdatní plavci a dokáží zadržet dech i 30 minut! Mají velmi dlouhé zadní nohy, které jim pomáhají při šplhání, ale také při jejich chůzi po vodě. Ano! Baziliškové umí chodit po vodní hladině, tedy lépe řečeno, hodně rychle utíkat! Dokáží vyvinout rychlost až 10 km za hodinu! Díky chůzi po vodě se jim přezdívá také Ježíšova ještěrka. Video s během po vodě si můžete pustit zde: https://www.youtube.com/watch?v=0AOyRjCWNcs 
Chov bazilišků není až tolik náročný, jediné co mu musíme pořídit je dostatečně vysoké terárium (např. 150x80x150 cm), které musí mít opět výhřevné místo, a také potřebuje každý den výrazně rosit, neboť jak jsme si říkali výše, je to zvíře z tropického deštného pralesa. Do spodní části bychom také měli pořídit větší vaničku, do které napustíme vodu, bazilišek z ní pije, ale může se v ní i vykoupat. Pak potřebuje dostatečné množství větví, po kterých šplhá a v nich různé stupínky či úkryty.
Potravu baziliška tvoří převážně hmyz (cvrčci, šváby, červíci,…), občas mu můžeme dopřát i holátko či menší rybku. Také mu může zpestřit jídelníček ovocem (banán, víno, jahody,…). A v neposlední řadě nesmíme zapomínat každý hmyz posypat vitamíny a vápníkem, opět pro správný růst kostí.
Bazilišky můžeme chovat i ve větší skupině, ale vždy jen jeden samec a několik samiček, ale určitě jim nevadí být v teráriu samotný. Samci jsou totiž vysoce teritoriální a neustále by nám tak v teráriu probíhaly souboje, které by nakonec nedopadly nejlépe. Samci se od samiček liší výrazným hřbetním lemem, který jim vede od hlavičky až na ocásek. Jak mnozí z vás ví v naší minizoo se nachází samička, která se jmenuje Eliška.



Foto: Charles Davies

Abychom neopomíjeli ptačí říši, představíme si dnes jednoho méně známého ptáčka – faetona červenoocasého (Phaethon rubricauda). Faetoni tvoří samostatný ptačí řád a patří sem pouze tři druhy - faeton červenoocasý, červenozobý a žlutozobý.

Faetoni červenoocasí jsou tropičtí vodní ptáci žijící v Tichém a Indickém oceánu. Jsou to velmi obratní letci, ovšem na zemi jsou to celkem nemehla. To proto, že kvůli vylepšení svých letových schopností mají nohy na těle posunuty hodně dozadu a při letu jim tedy tolik nepřekáží. Na druhou stranu jim to ale znepříjemňuje chůzi po zemi a špatně se jim udržuje rovnováha.

Jakožto vodní ptáci se živí zejména rybami, nejlépe těmi létajícími, a olihněmi, za kterými se vrhá z výšky do vody. Umí se potopit do hloubky 4,5 metru! Ovšem pokud se mu poštěstí, tak létající ryby loví i ve vzduchu. Mají tak silný zobák, že v něm dokážou nést kořist vážící 16 % jejich vlastní hmotnosti. Což je něco podobného, jako kdyby dospělý člověk nesl v zubech kokršpaněla.:)

Aby samečci přilákali samičku, předvádí ve vzduchu nejrůznější akrobatické kousky a švihají svými ocasními pery. Ocasní pera jsou i dvakrát delší než samotné tělo faetona a let s nimi vyžaduje dobrou kondici. Pro samičky tak ocasní pera představují výborný znak kvality možného budoucího partnera. A že má proč vybírat. V hnízdě budou mít jen jedno mládě a o jeho péči se budou oba rodiče střídat.

Hnízdo se nachází v koloniích na skalách a útesech. V kolonii jsou hnízda jednak lépe chráněna před predátory a při jejich omezených možnostech pohybu po zemi se jim z těchto hnízd také dobře vzlétá.

Na faetoní rodinku se můžete podívat zde: https://www.youtube.com/watch?v=ENNVz-MZaIY

Teď tu máme velmi zvláštní zvířátko, které si nosí svůj ochranný štít, pod který si může většinou schovat celé své tělo, na končetinách má dlouhé drápky a ke kousání mu slouží zobákovité čelisti. Možná už tušíte, že si budeme povídat o želvě, a to konkrétně o želvách suchozemských. Želvy se na této planetě pohybují už od dob dinosaurů, tedy cca 200 miliónů let!

V Evropě se ve volné přírodě vyskytují 3 druhy želv – želva zelenavá (Testudo hermani), želva žlutohnědá (Testudo graeca) a želva vroubená (Testudo marginata). V České republice se ani jeden tento druh suchozemské želvy nenachází. U nás se vyskytuje pouze vodní zástupce, a tím je želva bahenní (Emys orbicularis).

Nejčastěji chovaným druhem je želva zelenavá a želva žlutohnědá. Tyto želvy si jsou velmi podobné, viditelný rozdíl je např. v jejich štítku (šupině) nad zadečkem – ž. zelenavá má 2 vs. ž. žlutohnědá 1. Želvě musíme zajistit dostatečný prostor, ale zase s ohledem na její velikost, tedy mláděti postačí menší prostor a postupně jak poroste, zajistíme terárium větší. Terárium by mělo mít různorodé prostředí, tak aby želva měla možnost si vybrat místo, kde zrovna bude odpočívat. Když máme možnost, v létě želvě zajistíme venkovní výběh. V teráriu musí být zajištěn opět výhřev, stejně jak jsme si říkali už u jiných plazů (agama, krajta,…).

Suchozemské želvy se řadí mezi živočichy, kteří upřednostňují rostlinnou potravu, ale v přírodě nepohrdnou i mršinou či trusem jiných zvířat. Z rostlinné potravy jim může nabídnout poměrně cokoliv, záleží zrovna, co si naše želva oblíbí (jsou to prostě osobnosti! ). Nejoblíbenější pro želvy jsou na jaře listy smetánky lékařské, ale i jim další příbuzné rostlinky např. mléč zelinný, locika kompasová,… Určitě tak není na škodu vyrazit do přírody a tam jim potravu nasbírat, jen musíme dávat pozor, kde rostlinky sbíráme, abychom pak želvě spíše neuškodili. Dále želvě můžeme nabídnout zeleninu jako je třeba mrkev, salát, okurka, zelí, rajčata apod. a z ovoce to může být meloun (i jeho slupky), jablko, hruška, jahody,… A v neposlední řadě nesmíme zapomínat přidávat do jídla vitamíny a vápník, které jsou také velmi důležité pro správný a vyvážený růst!

Želva je zvíře samotářské, proto je určitě nedáváme dohromady s jiným druhem zvířat. A ani se svým druhem se nemusí dobře snášet, proto je lepší chovat pouze jednu želvu, případně mít možnost je rozdělit, kdyby nastal problém (čti chtěli by se spolu prát).

Na co nesmíme zapomenout, když si takovou želvu budeme pořizovat? Všechny evropské druhy jsou ve volné přírodě ohroženým druhem, proto je musíme zaregistrovat do tzv. CITES. Je to zkratka z anglického názvu („ the Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora“), jedná se o mezinárodní úmluvu o obchodování s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Pro nás to znamená, že když si želvu pořídíme, musíme ji jít zaregistrovat a želva dostane tzv. průkaz původu. Registrace spadá pod odbor životního prostředí příslušného kraje (pro Prahu 2 to je adresa nám. Míru 20, 120 39).

Želva je velmi chytré zvíře, můžeme si jí naučit přijít i na zavolání, a když budeme mít přichystané i něco dobrého k jídlu, máme to víceméně zaručené. 

Přikládáme i nějaké videa:
chov želv https://www.youtube.com/watch?v=HmnTfz9tiRM&t=1s
velké suchozemské želvy https://www.youtube.com/watch?v=Lvo0thim8YAhttps://www.youtube.com/watch?v=SsqtHd2UN6k


Dnes si představíme zvíře, se kterým nevědomky pravděpodobně všichni v těchto dnech trávíme hodně času.  Pojďme si ho tedy pořádně představit. Oním zvířetem je tzv. ohnivá liška, nebo anglicky Firefox. Nebo vědecky panda červená (Ailurus fulgens). 

Panda červená žije ve vysoko položených horských lesích v Číně, Nepálu, Bhútánu, Indie a Myanmaru. Vyskytuje se i ve výšce nad 4000 m n. m.! Je jediným zástupcem čeledi pandy malé a kupodivu to není žádná blízká příbuzná pandy velké. Panda velká je řazená do čeledi medvědovití, pandám červeným jsou přitom mnohem bližší lasice, mývalové, nosálové nebo skunkové.

I vzhledem se panda červená podobá spíš mývalovi. Je to malé zvířátko dosahující délky 50 - 60 cm a vážící 3 -6 kg. Jejich huňatý ocas jim pomáhá udržovat rovnováhu při lezení po větvích a zároveň slouží také pro maskování. Hustou srst mají tyto pandy také na tlapkách, aby jim nebyla zima při chůzi na ledu a sněhu. Na tlapkách mají zároveň pachové žlázy, kterými si značí svá teritoria.

Obě pandy mají ale přeci jen něco málo společného. Obě se živí bambusem, odtud mají také své jméno pocházející od nepálského slova „poonya“, tedy něco jako „jedlík bambusu“. :) Dalším společným znakem je šestý prst, jakýsi druhý palec tvořen výrůstkem zápěstní kosti umožňující pandám lepší uchopení bambusu a silnější stisk.

Jakožto šelmy neumí pandy červené trávit celulózu a pojídání bambusu je tak velmi neefektivní. Za den musí spořádat až 1,5 kila bambusových listů a 4 kila výhonků za den! Není se tak co divit, že většinu dne tráví spaním a trávením pracně získané potravy. :)

Pokud není v dosahu bambus, neodmítne různé plody, kořínky nebo lišejníky, občas si přilepší také hmyzem, vejci i malými obratlovci.

Jsou to samotáři a svá teritoria si značkují močí, trusem a výměškem pachových žláz. Mezi sebou se dorozumívají švitořivým pískáním, které si můžete poslechnout zde: https://en.wikipedia.org/wiki/File:Red_panda_twittering.ogg

Pokud potřebujete trochu povzbudit, není nic lepšího na zlepšení nálady než hrající si pandy červené!
Třeba tyto: https://www.youtube.com/watch?v=DSehQsYU9h4
Nebo tyto: https://www.youtube.com/watch?v=Qu59cLEA4HQ


Foto: Piet Spaans

Dnes si totiž budeme povídat o pozoruhodné žabce jménem skokan ostronosý (Rana arvalis).

Za tímto skokanem se nemusíme vydávat nijak daleko, žije totiž v České republice. Přesto ho nepotkáme jen tak na zahradě, jedná se o našeho nejvzácnějšího skokana, který je zákonem chráněn dokonce jako kriticky ohrožený. Je náročný na čistotu, ke svému životu potřebuje čistou vodu i půdu po celý rok. Je nám tedy jasné, že v současné době to nemá skokan ostronosý vůbec jednoduché. Nejvíc se mu líbí v lužních lesích se starými rameny a okolními mokřadními loukami.

Jak nám název napovídá, jedním ze znaků, podle kterého ho můžeme odlišit od ostatních skokanů je zašpičatělý čenich. Rozpoznávání jednotlivých druhů skokanů ovšem není vůbec nic jednoduchého, ale to by bylo na dlouhé povídání. :)

Ptáte se, jak je to s tou modrou barvou? Podle té tohoto skokana poznáme naprosto bezpečně, má to ale háček - jen samce a jen pár týdnů v roce. Samci zmodrají během období rozmnožování, což je v průběhu první poloviny dubna. Proč to dělají? Aby se zalíbili samičkám, napadne vás možná jako první. To může být pouze jeden z důvodů – samička si podle barvy vybírá toho nejkrásnějšího nápadníka. Jarní páření skokanů ostronosých je ale tak trochu mela, na jednom místě můžou být desítky až stovky žab a jak se říká, není čas ztrácet čas. :) Modrá barva pomáhá skokaním samcům na první pohled rozlišit samičku od rivala.

O kráse skokanů ostronosých se můžete přesvědčit ta těchto videích:
https://www.youtube.com/watch?v=Kg4OWvyLtg4
https://www.youtube.com/watch?v=lIn2x3pHxug
https://www.youtube.com/watch?v=_IWLdBWjrkE

Po zbytek roku jsou skokani ostronosí hnědí a chce to opravdu zkušené oko je rozlišit od ostatních.

Abychom vám to s těmi barvami ještě trochu zamotali, pojďme si v rychlosti představit i další druhy skokanů. U nás žije celkem 6 druhů skokanů, které můžeme rozdělit do skupin „hnědí skokani“ a „zelení skokani“.

Mezi ty „hnědé“ patří skokan hnědý, ostronosý, štíhlý. Tito skokani jsou si podobni nejen způsobem života a nároky na prostředí, ale také vzhledem. Normálně je velmi těžké je od sebe rozeznat. Hnědí skokani vyhledávají vodu jen na krátké období během rozmnožování a zbytek roku tráví na souši.

Naproti tomu „zelení“ skokani tráví většinu roku přímo ve vodě. A když nejsou ve vodě, tak se pohybují v její bezprostřední blízkosti. Mezi tyto skokany řadíme zbylé tři druhy skokana skřehotavého, zeleného a krátkonohého.

Nejlepším rozlišovacím znakem všech žab je jejich kvákání. Hlasy všech našich žab si můžete poslechnout třeba zde: http://www.agrinostra.cz/Hlasy-zab---poznejte_-kdo-kunka.ht…

Spoustu zajímavých informací o světě žab můžete shlédnout v tomto dokumentu Neuvěřitelné žáby, třeba při odpolední siestě. :)
https://www.youtube.com/watch?v=xbfxuM0G4rY

Dnes uděláme změnu a představíme si plaza. Konkrétně hada z čeledi hroznýšovitých a to krajtu královskou(Python regius).
Název královská se vztahuje mimo jiné k faktu, že afričtí vládci nosili krajtu kolem krku jako šperk. V angličtině se ji také říká ball python, neboli míčová/balónová krajta , protože v nebezpečí se stáčí do pevné koule a hlavu ukrývají uvnitř. Povrch těla pokrývá velice pružná kůže pokrytá šupinami. Vnější vrstva odumřelé pokožky je velmi pevná(tvořena keratinem) a tak jak hadi rostou, musí se jí zbavovat a „vysvléct se“. Krajty a všeobecně hadi mají srostlá, nepohyblivá, průhledná víčka a tudíž nemrkají a spí s otevřenýma očima. Typické znaky krajt jsou též trojúhelníkový tvar hlavy a proužky táhnoucí se po obou stranách hlavy od tlamy přes spánky až po krk. Další znak u klasického zbarvení jsou vzory na bocích krajt, které připomínají vztyčenou rozzlobenou kobru a měli by odstrašit některé nepřátele. V dnešní době však mezi chovateli existuje kolem 4-7 tisíc různých zbarvení a mutací krajty královské.
Nemají močový měchýř a moč tak odchází z těla kloakou v podobě bílé polotuhé hmoty. Vnitřní orgány jsou protáhlé a žebra jsou volná(nemají hrudní kost). Mají pohyblivě spojenou lebku, kerou v případě potřeby dokáží rozdělit a vykloubit si tak čelist, aby mohli pozřít co největší kus potravy. Zuby jsou silně zakřivené dozadu, což zabraňuje vysmeknutí chycené kořisti. Krajty královské jsou škrtiči, kteří se v zajetí dorůstají většinou 1,2-1,5 metru a nejdelší nalezená v přírodě měla 1,8 metru. Volně se s nim však můžeme setkat pouze v západní a střední Africe.
Zvláštností je jednak tzv. Jacobsonův orgán umístěný na vrchním patře v tlamě, který slouží jako čichový orgán, který rozpoznává pachové molekuly vzduchu zachycené kmitajícím jazykem. Díky štěrbině v horní čelisti mohou jazykem kmitat, aniž by otevřely tlamu. Jazyk je na konci rozdvojený, což jím umožňuje rozpoznat, z které strany pach přichází. Druhá zajímavost jsou tepločivné jamky, kde jsou umístěné termoreceptory schopnými vnímat teplotní rozdíly v desetinách stupňů. Tito hadi tedy vidí svou kořist v podobě tepelného obrazu, na což se můžete podívat i zde: https://www.youtube.com/watch?v=lySW2-eYilg&feature=emb_logo
U krajty královské jsou samice delší než samci, ale pohlaví lze určit pouze po návštěvě veterináře, který krajtě musí zavést sondu do kloaky. Jsou vejcorodé a většinou mívají 4-8 vajec, vyjimečně až 11. Jsou to dlouhověcí hadi a běžně se dožívají 25-30 let. Nejstarší krajta ve Philadelphské ZOO se však dožila 47,5 let.
Jako domácí mazlíčci jsou krajty velmi vhodné také pro začátečníky. Díky svým rozměrům není potřeba obrovské terárium, je však důležité jí připravit mnoho úkrytů, jelikož ve volné přírodě se připlazí do savčí či hlodavčí nory, nažere se, vykálí, vysvleče a teprve potom noru opouští a vydává se pátrat po nové kořisti. Nejvhodnější potrava je střídat myši, mastomyši a potkany. Při pravidelné manipulaci krajta časem ztrácí plachost a může se stát velmi příjemným domácím mazlíčkem, který ocení vaše tělesné teplo a rád se na vás bude vyhřívat jak můžete vidět na následujícím videu: https://www.youtube.com/watch?v=L-PI-YqDkwk
Pokud byste nad pořízením krajty přemýšleli a chtěli byste se dozvědět více, můžete se podívat například zde: https://vse-pro-zviratka.cz/krajta-kralovska/


Dnes si představíme velmi známé a často doma chované zvířátko, jehož kousek těla jste mohli včera vidět na fotografii, už víte, o koho se jednalo?...Tak vás nebudeme dlouho napínat, budeme si povídat o jednom krásném chlupatém zvířátku s dlouhýma nohama i ušima - králík domácí (Oryctolagus cuniculus f. edulis). Celebritou skrytou na fotografii byl králíček z naší minizoo jménem Tygřík! 

Předkem králíka domácího je králík divoký (Oryctolagus cuniculus), který se stále vyskytuje ve volné přírodě ve velké části Evropy, a to i u nás v České republice. Králík byl zdomácněn teprve ve středověku, a to v klášterech v jihozápadní Evropě (Španělsko). Nejprve se choval pro jeho kožešinu a maso, až později se začal chovat i jako domácí mazlíček.

Na rozdíl od zajíců si králíci vyhrabávají nory, ve kterých mohou žít i ve větších skupinách. Dalším rozdílem od zajíce jsou jeho mláďátka, která jsou po narození holá a slepá, tedy potřebují být někde skrytá. Zajícům se rodí už osrstěná a vidomá mláďátka, na které byste mohli narazit někde na louce schované v trávě! Proto pozor, kdybyste je náhodou na procházce objevili, tak je neberte do ruky, ani se o ně nebojte, schovávají se tam schválně a čekají na maminku, až se za nimi vrátí!

Pro našeho králíka domácího potřebujeme dostatečně prostornou klec, ve které se nachází nějaký domeček jako ukrýt, dále miska na jídlo, napáječka či nějaké hračky, aby se králíček nenudil, když se mu zrovna nemůžeme věnovat. Králíčka můžeme v naší přítomnosti pustit i z klece ven, jen musíme dávat pozor, aby nám nepřekousal dráty či kabely od televize, počítače apod. Králík je společenské zvíře, a proto když se mu budeme dostatečně věnovat, sám bude naší společnost vyhledávat. Dokonce s ním můžete cvičit i tzv. agility, více na těchto videích: https://www.youtube.com/watch?v=9J0trazYgeM
https://www.youtube.com/watch?v=TpRQ8aidsOc

Potravu králíka tvoří výhradně zrní, zelenina, ovoce a seno, je tedy býložravec. Nejčastěji mu kupujeme už namíchanou směs granulí či zrní, a jako zeleninu mu můžeme dopřát mrkev, celer, řepu, salát a za ovoce to bude nejčastěji jablíčko. Seno mu slouží také jako jídlo, ale hlavně si pomocí něj obrušuje přední zuby tzv. hlodáky, které mu po celý život neustále dorůstají. Králík je savec, který se řadí do skupiny zajícovci, společně se zajíci a pišťuchami. Není to tedy hlodavec, jak by se podle jeho předních zubů (hlodáků) mohlo zdát! 

Domů si můžeme pořídit různé formy těchto domácích králíčků, mohou být menší, větší, dlouhosrstí, krátkosrstí, s ušima nahoru nebo dolů (to jsou tzv. beránci), a také mají různobarevnou srst, záleží už tedy jen na nás, který nám nejvíce přiroste k srdci.

Dnes si představíme zvíře, které už přes rok rozdává radost v naší minizoo a říkáme mu Rohlík. Je to ježek bělobřichý nebo také pygmy(Atelerix Albiventris), který na rozdíl od našich ježků(západního a východního) není chráněný a lze ho chovat jako domácího mazlíčka,.

Ve volné přírodě ho můžeme potkat na savanách či suchých travnatých oblastech střední Afriky. Ježek je aktivní za soumraku a v noci, přes den se schovává a spí. Oblíbenou ježčí potravou je hmyz jako například různí brouci, červi a mnoho dalšího. V zajetí je nutné kromě švábů, cvrčků a červů zpestřit jídelníček ještě speciálními ježčími granulemi, které obsahují minerály a stopové prvky, které ježek potřebuje a z hmyzu je nezíská. Dobré je podávat také kočičí granule, které ale nesmí být na rybí bázi a zároveň je nutné všechny granule lehce namočit, aby si ježeček své měkké zoubky příliš neobrousil. Mimo jiné jsou tito ježci také náchylní na obezitu, kterou poznáte tak, že se již není schopný sbalit do klubíčka
Na rozdíl od našich ježků se bělobřichý neukládá k zimnímu spánku, ale občas se může stát, že se v létě uvede do „klidové fáze“, kdy je méně aktivní. Dalším typickým rysem těchto ježků je „házení sliny na záda“. Je to rituál, který ježci běžně provádějí při seznamování s novými pachy. V neposlední řadě je u něj typická reakce na nebezpečí a to sbalení se do klubíčka, funění a nadskakování. Dospělý ježek bělobřichý má na těle údajně 5-7tisíc bodlin, mláďata se však rodí holá a první bodliny jim dorůstají zhruba hodinu po narození. Během dospívání dochází k výměně bodlin, která se několikrát opakuje dokud ježek nemá „dospělácký“ kabátek. Je to pro ně velmi nepříjemné a tudíž bývají v tomto období značně podráždění a nevrlí.
Byť je možné chovat spolu i 2 samice, tak ježci jsou samotáři a je pro ně lepší být po jednom.
Jelikož jsou to ježci z Afriky, je nutné tomu přizpůsobit i ježčí obydlí. Nejvhodnější je skleněné terarium nebo umělohmotný box o velikosti minimálně 90x45, aby se mohl ježek pořádně proběhnout. Rozhodně mu nepořizujte klec, jelikož je velmi náchylný na průvan. Jako podestýlku je nejlepší použít bezprašné hobliny či Asan. Naopak dřevěné pelety způsobují ježkům otlaky a senem by si mohl přiškrtit končetiny. Samozřejmostí je také domeček, kde může nerušeně spát a miska na vodu. Mimo jiné je dobré do teraria umístit také zajímavé hračky pro jeho vyžití, ale musíme dát při výběru pozor, aby se o ně nemohl poranit.
Pro ježka je často typické, že se naváže na jednoho až 4 lidi a těm bezmezně důvěřuje. Toto pouto je však velmi křehké a musíme být k ježkovi velmi šetrní, abychom ho nezničili.
Pár zajímavostí na závěr:
- v minulosti Keltové věřili, že jsou ježci převtělené čarodějnice
- nyní existuje 92 barevných variant ježka bělobřichého a nové se stále objevují
- tito ježci se v zajetí mohou dožít až 9 let a vážit až 600g
- pokud budete mít štěstí na čistotného ježka, lze naučit na rohový záchod
- může s nimi být velká sranda: https://www.youtube.com/watch?v=gnG0fC1E71M